Spisovatelé jsou borci
Emily A. Duncan:
„Když dojde na psaní, řídím se heslem všechno, nebo nic. Jakmile s něčím začnu, chci to dokončit.“
Emily A. Duncan je vycházející hvězdou young adultové literatury. Na mnohé může tato mladá knihovnice oblečená v černém působit poněkud výstředně a možná i podivně. Můžeme vás však ujistit, že Emily je rozhodně zajímavá osobnost, která ve skutečnosti působí velice sympaticky a mile. Její debutový román Hříšní světci se dočkal letos v únoru českého překladu a od té doby sklízí ze strany čtenářů velké nadšení.
Vystudovala jste knihovnictví na univerzitě v Ohiu a jako knihovnice také pracujete. Tady u nás v Česku člověk poměrně jednoduše nabyde dojmu, že práce v knihovně je poměrně fádní, leckdy až nudná. Jak jste se k této práci dostala vy a jaké jsou vaše dny v knihovně?
Rozhodně není monotónní! Pracuju v sekci pro děti a mládež, což znamená, že dělám všechno od čtení pohádek pro mimina a organizaci Minecraft klubu, kam chodí děcka a… hrají Minecraft (je to skvělá hra), až po výuku 3D tisku pro děti. Kromě rozšiřování kolekce knížek a denní práci u přepážky ustavičně plánuju nějaký program (a můžu objednávat videohry, což je zábava!). Všechno se to nicméně obejde poměrně beze stresu, což je přesně ten druh prostředí, který potřebuju, abych mohla večer dorazit domů a psát. Přesně to mě ke knihovnictví přivedlo – chtěla jsem práci, která by mě za den úplně neodrovnala.
Hříšní světci jsou vaším literárním debutem a také prvním dílem trilogie. Četli jsme, že jste původně zamýšlela napsat pouze duologii, ale nakonec jste se nechala přesvědčit, abyste příběh rozložila do tří dílů. Plánujete postavy příběhu rozvíjet i nadále mimo tuto hlavní sérii?
Ha, to je NEBEZPEČNÁ OTÁZKA. V současnosti máme naplánovanou trilogii a konec třetí knihy ji uzavírá. Nicméně přiznávám, že jsem při psaní třetího dílu nedokázala setřást pocit, že se mnou žádná z postav ještě tak úplně neskončila – ani já s nimi. Plánuju další knihy s jinými hrdiny, ale je dost pravděpodobné, že se znovu vrátím k tomuhle konkrétnímu obsazení – mám zkrátka dojem, že toho s nimi půjde ještě spousta udělat.
Je pravda, že jste Hříšné světce psala původně „do šuplíku“ a neplánovala jejich vydání? Skrývá váš „šuplík“ i jiné příběhy, o jejichž rozvinutí a vydání už třeba nyní také uvažujete?
Spíš jsem měla jiný projekt, kterým jsem byla úplně posedlá, a když jsem se ho pokusila vydat, dopadlo to tak špatně, že jsem Hříšné světce napsala jen tak… pro zábavu. Když jsem je dokončovala, tak jsem věděla, že je chci zkusit vydat, ale na začátku jsem to neměla v úmyslu, takže spousta rozhodnutí, která jsem při psaní udělala, nebyla ovlivněná přemýšlením o tom, jak to celé bude vypadat na trhu. Ve skutečnosti je to tak, že se pokaždé soustředím na jednu věc, takže kromě té knihy, na které jsem pracovala roky a která tak selhala, když jsem se ji pokusila vydat (je to v pohodě, vážně nebyla moc dobrá), mi doma nic moc neleží. Mám spoustu nápadů, ale nic, co bych sepsala, protože když dojde na psaní, řídím se heslem všechno, nebo nic. Jakmile s něčím začnu, chci to dokončit.
Během psaní Hříšných světců jste musela jistě udělat mnoho rešerší. Nebylo pro vás někdy překážkou, že je mnoho pro vás cenných textů v úplně cizím jazyce - např. v ruštině, polštině... A neuvažovala jste nad tím, že byste se pustila do studia nějakého slovanského jazyka?
Rozhodně to byl problém, se kterým jsem se snažila potýkat, jak nejlépe to šlo. Hodně mi pomohla právě práce v akademické knihovně, protože jsem měla přístup k univerzitním materiálům, k nimž bych se jinak nedostala. Výzkum byl každopádně obecně obtížný. Bylo těžké najít zdroje o raném Rusku – Západ je natolik posedlý Romanovci, že jsem měla dojem, že nikdy nenajdu nic jiného než texty o Ruském impériu –, ale nakonec jsem slavila úspěch. U Polska byl jakýkoliv výzkum skoro nemožný. Našla jsem hrstku přeložených zdrojů a haldu varování, že většina anglických zdrojů na internetu je naprosto klamná. Umím malinko rusky a polsky! Ani zdaleka dost, nic bych si nepřečetla. Zjišťuju, že na jazyky nemám tak úplně hlavu, i když bych si to přála, ale tím se nenechám odradit. Učím se pomalu, ale vrhám se do toho s odvahou.
Co kdyby vám byla nabídnuta možnost filmového zpracování knihy? Souhlasila byste s touto nabídkou? Pokud byste měla tu možnost rozhodovat o hereckém obsazení, kdo by hrál hlavní role?
Asi bych souhlasila, ale měla bych nějaké výhrady. Mám dojem, že natočit podobný film by stálo horu peněz. A pokud jde o herce, kteří by zosobnili moje postavy – v tom jsem úplně nemožná. Nikdy nedokážu vybrat ty, co by se k tomu hodili! Nicméně bych chtěla, aby byli z východní Evropy. Ruské filmy miluju.
Jak pokračuje práce na závěrečném dílu trilogie? Nebude vám líto, až se celý příběh uzavře?
Budu hrozně smutná. Své postavy miluju, a pokud mám být upřímná, třetí díl jsem dopsala jedině díky tomu, že jsem si slíbila, že není všem dnům konec a jednou se k nim můžu zase vrátit. Těžko říct, kdy a jak, ale žádný z mých hrdinů se mnou ještě tak docela neskončil.
Vaše tvorba je inspirována slovanskými folklórními texty. Co dívku z amerického Ohia přiměje k takové fascinaci východoevropskou kulturou?
Vinu dávám tomu hroznému filmu Anastázie, na který jsem se dívala jako malá. Máma z toho byla nešťastná a pořád mi opakovala, jak je nepřesný (je to děsný film a nikomu ho nemůžu doporučit). K východoevropskému folkloru jsem se vracela v průběhu let. Miluju, jak divoký a podivný dokáže být, kolik v něm najdete nestvůr a že se doslova hemží upíry.