Říkáte, že kniha podporuje rodiče, aby v hudbě správně vedli své děti. Byl jste vy to dítě, kterému rodiče naslouchali a nechali jít si svobodně za svými sny?

To je právě ono. Já do svých jedenácti let víceméně jen plnil ambici svého táty. Přál si ze mě mít virtuózního houslistu. Ale housle mě nebavily. Neuměl jsem to, a i přesto, že jsem dřel několik hodin denně, nikam to nevedlo a já se trochu utápěl v bažinách zmaru. Můj otec to ale viděl jinak. Připadal jsem mu jako malý Hudeček a mou šumařinu si nepřipouštěl. Byl natolik zaslepený tou vidinou, jak stojím před orchestrem v Rudolfinu s houslemi pod krkem jako sólista. Potom jsem ale objevil kouzlo klavíru, a tomu jsem zcela podlehl. Zamiloval jsem se do něj a tátovi vysvětlil, že housle jdou na druhou kolej. Po čase to přijal a byl rád, že jsem u hudby zůstal.

A věříte tomu, že hudba je natolik přirozenou součástí bytí, že je v určitém ohledu všem vlastní? Mnoho lidí totiž říká, já mám hudební hluch, a tak už se nikdy nesnaží s hudbou rozvíjet užší vztah.

Bezesporu. Vlastní je úplně každičkému tvoru na této planetě. Vždyť i člověk bez hudebního sluchu si může zazpívat. A že se to nedá poslouchat? To přece není jeho problém, ale těch ostatních. Hudba je z mého hlediska úplně ve všem kolem nás.

Narodil jste se do herecké rodiny, kultura u vás jistě vždy měla své místo, dominantní a podstatné, jak na tom byla literatura a knihy?

Rodiče disponovali obrovskou a pestrou knihovnou. Próza, poezie, cokoliv. Bavilo mě v ní nacházet všelicos a listovat si v knížkách. Je tedy pravda, že poezie u mě hrála prim.

Jste čtenářem? Představil byste nám a doporučil knihu, na kterou nemůžete zapomenout?

Tak takovou knihou je rozhodně Kmotr od Maria Puza. Tu jsem přečetl několikrát. Vždy mě dokázala vtáhnout do svého příběhu tak silně, že jsem se ho cítil být součástí. Je asi zbytečné to téma představovat. Věřím, že drtivá většina očí, která právě teď hledí na tyto řádky, ho zná. Asi to nemusí být pro každého, ale já tohle prostředí New Yorku první poloviny minulého století zbožňuju.

Vnímám vás jako osobu, která již mnoho dokázala, je úspěšná v tolika oborech a zároveň se stále usmívá. Jak si definujete pojem štěstí, v čem jej spatřujete, a kde jste ho již našel?

Štěstí je stav duše. O tu je třeba pečovat. Naslouchat jí, ptát se jí a plnit její přání. To já přesně dělám, a proto jsem šťastný, že je můj život naplněný vším, co miluji. Ne vždy člověk dělá to, co je správné, ale tyhle zkoušky je nutné podstupovat a učit se z nich. Ono si vás to štěstí už pak samo najde, když mu tímhle způsobem jdete v ústrety. Zkrátka se snažte dělat maximum pro to, abyste si plnili vaše sny.

Pozvete nás na závěr, s výhledem řekněme léta, na vaše koncerty? Kde si vás budeme moci poslechnout?

Olalá, tak takovéhle pozvání si ani netroufám vyslovovat. Vzhledem k tomu, co všechno se oddalovalo a rušilo, bych velice nerad toto léto a naději v něj vloženou zakřiknul. Snad jen můžu vyslovit přání, abychom se mohli společně v září konečně potkat v divadle v Karlíně na mém muzikálu Legenda jménem Holmes.