Té noci se vzbudím a někdo je vedle mé postele. Zprvu vidím jen oči černé jako uhel blýskající se v měsíčním světle, které se sem prodírá mým malým okýnkem přes větve tisu stojícím venku. Pak rozeznám jeho obličej. Bledý jako duch. Šklebí se jako masový vrah.
Něco se mu rozsvítí v rukou. Letmo zahlédnu lesklou kovovou trubici se čtyřmi křídly po stranách a otvorem plným bezedné temnoty, kterou míří přímo na mě. Nějakým způsobem vím, že je to zbraň.
Stojí nade mnou, obrovský jako hora, a všechno zastiňuje. I kdybych měla sílu se postavit, byla bych proti němu nicotná.
„Nedělá mi žádné potěšení tě zabít.“ Obr má hluboký vrčivý hlas. „Uspokojení to přinese, jistě. A adrenalin. Ach ano, a taky pocit očištění. Něco se tvou smrtí pro mě uzavře. Ale stejně je mi smutno z toho, že to sem dospělo.“
Kůži mám úplně studenou, ruce mi zdřevěněly a píchá mě v nich. Nemůžu dýchat.
„Chci, abys věděla, že je mi líto, jak mizerně se teď cítíš.“ Obrovská postava mi přiloží zbraň k hlavě.
Křičím tak, že mě z toho rozbolí krk.
Zbraň zasyčí. Zřejmě mě spálí na uhel.
Je mi taková zima, že už to nesnesu.
Slovo „mizerně“ mi zvoní v uších, když křičím a připravuji se na smrt.