Článek
Počátek nové série od královny hororu
Hlasy v bouři
DARCY COATES
Darcy Coates, pro jejíž tvorbu jsou typické staré tajemné domy, lze dnes už bez nadsázky nazvat Královnou hororů. Ať je to dům Ashburnů, Carrowů, Folcroftů, Marwicků, anebo sídlo Craven Manor, všechny jsou tak strašidelné, že byste do nich sami dobrovolně nikdy nevstoupili. Výjimku, která potvrzuje pravidlo, tvoří snad jen román Kořist, kde si autorka tak trochu vyhodila z kopýtka. Odehrává se totiž v hlubokém černém lese. Hrůzy je v něm však víc než dost.
Úspěch australské spisovatelky Darcy Coates spočívá mimo jiné i v jednom z jejích dobrých zvyků. V jednotlivých knihách totiž mění lokalitu, počasí a charakter postav, a aniž by přitom jakkoliv upravovala svůj styl, činí tak z každého hororu originální specialitku. Mezi postavy se ovšem musí počítat i duchové, bez kterých se ani jeden z jejích příběhů neobejde. I když i zde občas udělá malou výjimku.
„Z bouře se vyloupl temný stín a Clare vydechla úlevou, když pochopila, že se konečně dočkala. Les. Bezpečí. Ochrana před dalšími nápory sněhu. Potlačila nutkání přišlápnout pedál až k podlaze a nechala vůz, aby v klidu dorazil do úkrytu mohutných borovic…“
V případě nového románu Hlasy v bouři se ale žádná výjimka nekoná. Naopak – jako kdyby vzala z každého svého díla jednu ingredienci a obezřetně a s citem je všechny smíchala dohromady. Je zde strašidelný dům v podobě honosného sídla, hluboký les se vším, co k němu patří a příšerné počasí. Přesně tak, jak to má být. A duch? Tak ten samozřejmě nesmí chybět, ale nebyla by to Darcy Coates, kdyby se tento příběh od předchozích něčím nelišil.
„Všechno je tak strašně divný. Ještě nikdy jsem neviděla tak obří dům. Ani jsem o takovým neslyšela. Kde to jsem? Pálily ji oči a promnula si je rukama, aby zaplašila slzy.“
Ochuzeni nebudete ani o statečnou hlavní hrdinku – jak si asi poradí? Koneckonců – tentokrát má pomocníka! Může mu ale věřit? Jde totiž o muže, který jí zachránil ve vánici po autonehodě. Přinesl ji do svého domu, aby se o ni postaral. Aspoň tak to tvrdí on. A venku za dveřmi (ale i uvnitř) se něco děje. Někdo tam je a čeká….
„Muž přešlápl z nohy na nohu. Lehce se přitom zakýval. Ještě stále mu neviděla do tváře, ale jistě měřil hodně přes sto osmdesát a jeho široká ramena naznačovala svalnatou postavu.“
Jak vidíte – tajemné prostředí, sněhová bouře, přerušené telefonní sítě a od světa odříznutí lidé, bojující s krutým zlem – vás opět neminou. Ani na vteřinu si neoddychnete a párkrát se hodně vylekáte. Napětí, pochybnosti a strach hlavní hrdinky, ale i její odvaha a statečnost, vás úplně pohltí a budete jí držet palce až do konce. Nečeká vás žádná pohádka pro dospělé, ale hororová lahůdka. A i když si stokrát budete říkat: „Duchové přece neexistují!“ půjde vám mráz po zádech.
Nenechte si ujít sérii
Strašidelné domy
Strašidelné domy
Samostatné romány
Samostatné romány
