Dobrý rozhovor
Vojtěch Bernatský
Vojtěcha Bernatského, oblíbeného sportovního moderátora, nemusíme zdlouhavě představovat. Pro řadu z nás je těžko představitelné, že s novinkami ze světa sportu nás provede někdo jiný než právě Vojtěch. Do všeobecného povědomí se však pomalu, ale jistě zapisuje také jako spisovatel. Nejnovější kniha, Jak dostat tatínka do karantény, je jeho již třetí v pořadí a my jsme se proto rozhodli jej před Vánoci pořádně vyzpovídat.
Začněme tím, že na obrazovkách vás lidé vídají již 27 let, na knižní scéně teprve dva roky. Zatímco v televizi darujete úsměv vy nám, u čtení vašich knih vám jej vracíme. Kde se bere a jak se udržuje taková dávka pozitivní energie, která z vás doslova srší?
Děkuji moc za povzbudivá slova. Asi je to kombinace dobrých genů, pozitivního přístupu k životu a taky snad malý důkaz toho, že mám prostě rád lidi. Snažím si návštěvu na tomhle světě užít. Nikdy nevíte, jak bude dlouhá.
Za vaši první knížku Dvojtáta jste v roce 2020 dokonce získal cenu v anketě Kniha roku jako Objev roku. Co pro vás takovéto ocenění znamenalo, motivaci psát dál? Cejch, že to opravdu stojí za to?
Ano, myslím, že jste to pojmenovala přesně tak, jak to sám cítím. Moc si toho vážím. Víte, ve svých skoro 45 letech jsem si zkusil něco nového. Vůbec jsem netušil, zda je to správná cesta, a jestli deník tatínka čtyřicátníka, který velmi intenzivně prožívá příhody se svými dětmi a rodinou, bude někoho zajímat a bavit. A najednou tu byly tak krásné ohlasy a pak jsem byl „objeven“. Ano, je to motivace, je to výzva a snad i malé potvrzení, že ta moje nová cesta jde správným směrem. Moc mě po ní baví jít a snad ještě nekončí.
Píšete o vašich dětech, o sobě, jakožto muži, který poznává novou roli otce. Kdy vznikl nápad tuto genezi uchovat v knihách?
Každý den zažíváme rodinná dobrodružství, radosti i útrapy, ale především spoustu situací, které se už nikdy nevrátí. Abych na ně nezapomněl, rozhodl jsem si je po narození syna Matyáše zapisovat.
Říkal jsem si, že si to někdy ten náš páreček přečte a bude s radostí vzpomínat na svého tátu, který na oplátku ocení, když mu pomůžou do schodů. Náhodou se kousek textu dostal k redaktorce Aničce Mackové z nakladatelství Albatros a bylo to.
Vnímají už vaše děti, že jsou v knihách? Předčítáte jim dokonce někdy o nich samotných?
Vnímají a myslím, že dost intenzivně. Manželka jim všechny tři knížky četla před spaním jako pohádky a já jsem v přízemí poslouchal jejich reakce. Ten hurónský smích, který se tu a tam z ložnice ozýval, mi byl tou nejkrásnější a nejlepší recenzí. Devítiletá Eliška už přede mnou podle svých slov raději nic zásadního neříká. Prý by to bylo zase v knize. Přezdívá mi příhodový výcucek (smích).
Titul Jak dostat tatínka do karantény bude zřejmě reflektovat dobu, kdy jsme všichni byli uvězněni doma, buď sami se sebou nebo s partnery, nebo právě s dětmi. Psal jste celý průběh pandemie? Zbývala na to vůbec energie?
Je to vlastně docela pádný dokument nelehké doby, kterou jsme všichni prožívali. Doby, která přinesla hodně smutných chvil vlastně do každé rodiny, ale zároveň posílila moje přesvědčení o neuvěřitelné síle rodiny, dětské bezprostřednosti a lásky. Vždycky když jsme byli hodně dole, byly to právě naše děti, které nás dostaly znovu do pohody.
Jak jste ale, s odklonem od samotné knihy, vnímal toto období – bez ohledu na politiku. Byla podstatná právě pro rodinné vztahy? Jak je proměnila obecně a jak konkrétně ty vaše?
Kdyby se mě někdo zeptal na jedno jediné slovo, které by mě napadlo v souvislosti s koronavirem, tak by to byla právě rodina. Semkli jsme se, byli jsme spolu rádi a ujistili jsme se, že spolu chceme být. Eva Holbová mi nedávno řekla, že zrovna naše děti budou na tuhle dobu jednou vzpomínat s úsměvem na tváři. A možná má pravdu. Snažili jsme se jim to odloučení od vrstevníků s manželkou co nejvíc zpestřovat, blbli jsme, hráli jsme si… Někde třeba partneři zjistili, že to nejde. A asi je potřeba jít o dům dál. Žijeme jenom jednou. Ale my jsme si to vlastně docela užívali. Až bych řekl, že to je návykové. Mám teď velký problém se do něčeho pustit. Zvykl jsem si na tu úžasnou rodinnou pospolitost.
Máte pocit, že jste svůj život přehodnotil a upevnil se v hodnotách? Pro mnoho lidí je teď období „po koroně“ obdobím depresivním. Čas se sebou samotným byl pro někoho časem poznání. Vnímal jste i vy, že jste vystoupil z koloběhu a viděl svět jinak?
Zpomalil jsem a především jsem si uvědomil, že moje rodina je moje všechno. Ano, zavání to frází, ale já to teď tak intenzivně cítím a prožívám, že mě samotného ta síla překvapuje. Všechno ostatní mi přijde vlastně banální a nedůležité. Pracovní koloběh najednou jede na jiné koleji a je docela těžké se do něj zase vrátit. Já vlastně dost často přemýšlím o svojí budoucnosti a zjišťuji, že mi ke spokojenému životu najednou stačí desetina toho, co jsem dělal dřív.
Je u vás v rodině někdo, koho považujete za svého výsostného prvního čtenáře? Ten, komu nejvíce důvěřujete a kdo je prvním okem?
Jednoznačně moje manželka. A hned vzápětí Anička Macková z nakladatelství Albatros, která mě vlastně před třemi lety „objevila“ a moc si jejího názoru vážím.
Jsou vaše děti milovníky pohádek? Předčítáte jim před spaním? Nebo je vymýšlíte vlastní a autorské? Ostatně často se objeví u spisovatelů touha vydat také knihu pro děti. Můžeme se na něco takového těšit z pera Vojtěcha Bernatského?
Není to vlastně vůbec vyloučeno (úsměv). Máme takovou hru, děti mi řeknou pět slov a já musím v rychlosti vymyslet pohádku, ve které se právě tahle slova objeví. Dost mě to baví a ty pohádky si vlastně zapisuji, takže jednou možná…
Vy jste velmi aktivní na instagramu, kde můžeme vidět právě vaše soukromí, vaše děti, váš život. Jak nahlížíte na současnost, které dominují právě sociální sítě a jak baví působení na nich vás?
Beru to jako přirozenou součást doby a docela příjemné zpestření všedních dnů. Samozřejmě tomu nemůže člověk úplně propadnout a neřešit nic jiného. Je to jistá forma seberealizace a naši rodinu to baví.
Mám radost, že mi spoustu lidí píše, jak jim děláme hezčí den a také ukazujeme návod na spokojený život. Pokud to tak skutečně je, má to smysl. Za deset let bude zase něco jiného.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda vás někdy napadlo, že děti už zveřejňovat nebudete? Mnoho veřejně známých osobností děti světu ukazovat nechce. Jak na to nahlížíte vy?
Respektuji jakýkoliv názor. Prostě každý má právo na vlastní cestu. Neukazuji děti v nějakých choulostivých situacích či pózách. Prostě se jako rodina bavíme a pokud by s tím děti s přibývajícím věkem měly problém, samozřejmě na to zareaguji. Nemyslím si, že by jim to mělo nebo mohlo nějak ublížit, naopak.
Je pro vás stále práce moderátora nová a nabíjející? Můžeme se těšit, že vás budeme vídat dalších dvacet let na obrazovkách?
Ano, každý den se do práce těším. Ať už moderuji Branky, body, vteřiny, olympijské studio nebo konferenci či ples. Tuhle práci jsem si vysnil už jako malý Vojta a ten sen si žiju dodnes. Nevím, jestli to bude trvat ještě dalších dvacet let, ale nějaký pátek bych ještě docela rád vydržel.
A můžeme se těšit také na novou knihu? Nesete si již v hlavě nějaký námět? Bezpochyby jich přichází s dětmi každý den nespočet.
Víte, já jsem vlastně s dopsáním třetí knížky plynule psal dál tu čtvrtou. Bylo mi líto přestat, když z dětí padají pořád tak úžasné perly. Takže už jsme s nakladatelstvím dohodnuti na čtvrtém deníku, který s největší pravděpodobností vyjde zase v září 2022, a pak se uvidí. Nápadů a myšlenek mám v hlavě opravdu hodně.
Prozradíte nám závěrem váš recept na věčné mládí? Mnoho lidí si myslí, že jste nezestárnul ani o den. Jak si udržujete tak svěží, mladý vzhled?
To mi samozřejmě lichotí a děkuji moc za poklonu. Ony to budou asi z největší části geny. Moji rodiče vypadají i po sedmdesátce pořád skvěle. A pak taky dost aktivní život plný sportu, cestování, optimismu, úsměvů, radosti a především lásky.