Dobrý rozhovor
JAN RENDL
Téměř třicetiletý prodavač a příležitostný cestovatel se rozhodne pěšky přejít Jižní Ameriku. Jak to může dopadnout? To se dozvíte v novém cestopisu 10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou, ve kterém jeho autor Jan Rendl shrnul své mnohdy nevšední zážitky z dobrodružného putování. V Dobrém rozhovoru se dozvíte, jak se u Honzy zrodila cestovatelská vášeň, jak se na svou dlouhou pouť připravoval a kam budou jeho kroky směřovat dál.
V poslední době se v knižní produkci objevují často cestovatelské deníky dobrodružných výprav po naší planetě. Každý dobrodruh je v očích mnohých hazardér se životem. Kde se zrodila vášeň pro cesty u vás a doprovází ji ještě emoce strachu?
Já bych řekl, že to všechno začalo někdy ve dvou letech, kdy mě táta vzal poprvé s sebou na vandr. Od té chvíle se tahle vášeň víceméně už jen stupňovala. Sice jsem v pubertě a dospívání měl trochu „temné období“, ale nakonec jsem se oklikou zase vrátil k batohu na zádech. Pokud jde o strach, toho se nezbavím asi nikdy. Strach z neznámého je podle mě přirozený a na cestách důležitý, protože člověk zůstává obezřetný, což mu často může zachránit i život.
Rozhodl jste se projít pěšky tu část Země, se kterou se pro mnohé asociuje řada negativ a snad i nebezpečí. V úvodu knihy píšete, že jste ani neputoval na konkrétní adresu, zkrátka jen „pod stan do lesa“. Proč Latinská Amerika a proč tento způsob cesty?
To byla vlastně jen výmluva pro migračního úředníka, protože jsem si na první noc v Kolumbii nesehnal předem nocleh, přiletěl jsem tak trochu „naslepo“ a měl jsem představu, že proběhnu hlavní město Bogotu a první noc opravdu strávím někde v lese. Realita pak ale byla úplně jiná. Faktorů, které rozhodly pro Jižní Ameriku, bylo několik, několik z nich rozkrývám také v knize. Mezi ty zásadní patří vysoké hory, které jsou na celém území kontinentu a minimální byrokratická zátěž – do žádné země nebyla potřeba víza.
A způsob cesty? Ten praktikuji už roky, rád na cestách ráno vstávám, aniž bych věděl, co mě čeká. Chci být překvapen.
Jaké byly vaše prvotní představy o této části světa? Přemítal jste nad nebezpečím, chudobou, rozdílnou kulturou, společností? Nebo jste naopak již delší čas toužil pochopit toto „neznámo“?
Při všech cestách, a tahle nebyla výjimkou, se snažím příliš si nepředstavovat. Byl jsem si samozřejmě vědom ne moc dobré pověsti Jižní Ameriky, zejména v souvislosti s kriminalitou či drogami. Právě proto jsem se v tom tolik nešťoural. Není nic horšího než vyrazit na cestu a mít hlavu plnou předsudků. Proto jsem se předem snažil naopak příliš nepřemítat a počkat si na realitu, s kterou jsem se poté musel popasovat.
A jak se na Latinskou Ameriku díváte nyní, s tisíci kilometry v nohách? Šel byste je znovu?
Paradoxně, pokud všechno půjde hladce a nezastaví mě koronavirus, pak právě v tuto chvíli, kdy čtenáři čtou tyto řádky, šlapu znovu někde napříč Kolumbií. Tentokrát mám tedy v plánu jen dva tisíce, protože chci „poskládat zbytek kolumbijské mozaiky“, ale pokud v budoucnu budu mít čas, dovedu si představit i delší trasu. Rozhodně neházím pohorky do obilí. A pokud jde o Latinskou Ameriku, z té se nejspíš stala láska na celý život.
Když se někdo rozhodne přejít pěšky jihoamerický kontinent, nebude zřejmě rok předtím sedět doma a jen přemítat. Jak probíhá příprava na takovou pouť?
Každý se asi připravuje jinak, v mém případě to obnášelo především běhat z jedné práce do druhé a shánět potřebné finance na cestu. Přeci jen, byl jsem obyčejný prodavač a z jednoho platu bych cestu a vybavení, které je nezbytné, jen sotva zaplatil. Takže celá cesta začala mnohem dřív, než jsem hodil batoh na záda. Bylo potřeba „dát na oltář“ osobní život, vzdát se na čas všeho ostatního a šetřit, šetřit a šetřit.
Vaše cesta se začíná psát v Bogotě, kterou charakterizujete jako místo divokých psů a drog. Začíná tedy vašimi slovy syrově. Neměl jste pochybnost, zda si svůj sen splníte? Co pohání mysl, když je realita nepříznivá k našim snům a představám?
V Bogotě se trochu projevila počáteční nezkušenost a neznalost místních poměrů. Zatoulal jsem se tedy i do čtvrtí, kde běloch, pokud má všech pět pohromadě, nemá co pohledávat. Na druhou stranu, jsem zpětně rád za setkání s realitou. Nakonec, cestovatel by měl vidět i to negativní, co dané země přinášejí, aby mohl přinést objektivní pohled ze všech směrů. Pochybnosti jsem měl do posledního kilometru. A právě ty mě hnaly kupředu – chtěl jsem vědět, jestli jsou oprávněné či nikoliv. Zároveň jsem si vždy dával za cíl třeba nejbližší vesnici s tím, že „pak se uvidí“. Tak dlouhá cesta je totiž jako celek pro lidskou mysl neuchopitelná. Proto jsem si dával desítky či spíše stovky menších cílů, které mě nakonec dovedly až na konec.
Jaké místo byste označil za to nejnebezpečnější, které jste během cesty prošel?
Vypíchnout jedno, na to si z tak obrovského množství míst opravdu netroufám. Obecně bych tam mohl zařadit zřejmě všechny slumy a chudinské čtvrti velkých jihoamerických měst. Ať už to byla Lima, Bogotá nebo třeba bolivijský La Paz. Podle tabulek kriminality to ovšem bylo Cali, největší centrum kolumbijského obchodu s drogami.
Bylo již od počátku ambicí a cílem celou cestu zaznamenat do cestovatelského deníku? Těžko věřit, během čtení, kdy jste často čelil skutečně divokým situacím, že byl i čas vše zaznamenat…
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nechtěl napsat knihu. Spíš jsem ale vždy chtěl psát novelu či román. Že si budu po cestě vést tak důkladný deník, který jsem psal téměř denně, to jsem ani omylem neočekával.
V minulosti jsem většinou vydržel psát týden a pak jsem se na to vykašlal. Ovšem v Jižní Americe jsem měl takovou spoustu zážitků a dojmů, že jsem cítil pravidelnou potřebu dostat to ze sebe ven. A cestovatelský deník byl ideálním prostředkem.
Kolik kilometrů jste v průměru denně ušel a jak to bylo závislé na terénu, který jste zdolával? Kdy jste měl pocit, že už „to dál nejde“, na jaké místo vzpomínáte naopak nejradši?
Průměr byl dvaatřicet kilometrů, ovšem několikrát mě zastavily drobné zdravotní potíže, chytil jsem třeba salmonelu. Jindy jsem se zase rozhodl vystoupit na ledovec, takže jsem za den zdolal spíše výšky než dálky. Nebo jsem strávil celý den na nějaké památce, třeba Machu Picchu. Když jsem se ale věnoval čistě pochodu to bylo kolem čtyřiceti kilometrů. Nejhorší byla asi džungle, špatně se dýchá a obrovská vlhkost a teplota člověka ničí. Naopak hory, to byla poezie. No a v poušti zase člověk musí, jinak umře žízní. Právě tam mě přepadaly pocity, že už to nepůjde. Ale musel jsem, jinak bych tam umřel. Naopak rád vzpomínám na všechna místa, kde jsem potkal dobré lidi, kteří mi často podali pomocnou ruku.
Jaká je mentalita lidí jihoamerického kontinentu? Jistě, že to nelze říci komplexně, prošel jste mnoho rozdílných míst, zemí, setkal se s různými lidmi, dětmi a psy… Ale kde to pro vás bylo nejblíž domovu? Na jaká setkání vzpomínáte jako na to osudová?
Vlastně jsem už částečně odpověděl v předchozí otázce. Mentalita mě překvapila, čekal jsem větší rezervovanost vůči bělochovi, obzvlášť třeba od potomků původních indiánů. Veskrze však byli všichni neuvěřitelně přátelští. Nejblíže domovu jsem se cítil v Bolívii, kde jsou lidé více introvertní a klidnější, podobně jako Češi. Chvíli to trvá, najít si k nim cestu. Ale stojí to za to. Bohužel právě obrovská chudoba, kterou jsem právě v Bolívii často viděl i u dětí, mě poznamenala nejvíce.
Současný svět zasáhla koronavirová pandemie, která poznamenala i vaši cestu. Jaká úskalí na vás čekala a o kolik se prodloužil váš čas na jihoamerickém kontinentu? Dokážete zároveň popsat vaše pocity z této situace a způsob, jak jste se nakonec dostal úspěšně domů?
Pandemie mou cestu neprodloužila, ale naopak zkrátila. Už několik týdnů předem byl kvůli restrikcím v jihoamerických zemích zrušen můj let a nakonec jedinou možností byla repatriace, organizovaná rakouskou vládou.
V knize popisujete také fakt, že jste si většinu cesty nesl svůj život na zádech. A ten nevážil zrovna málo. Batoh se vám stal také partnerem k diskusi. Jaký je pocit samoty uvnitř cizího světa, kdy procházíte Andami se závažím toho nejdůležitějšího na svých bedrech?
Taková cesta je součástí života a jako taková přináší totéž – hezké chvíle, ale i ty těžké. Někdy to je neuvěřitelná lehkost, kdy člověk bezstarostně kráčí horami a žádná tíha na něj nedopadá. Na druhou stranu, jsou momenty, kdy ho všechno táhne k zemi, ať už fyzicky, když čelí náročným přírodním podmínkám nebo psychicky, když z hlavy nemůže dostat myšlenky na chudobu a hladové děti, které potkává po cestě. V takových chvílích si začíná povídat právě i se svým batohem. Člověk je totiž na takové cestě na všechno sám a všechno musí sám zpracovat. Mimo toho, co potká na cestě, je to často třeba i vlastní minulost, která na dlouhé, osamělé cestě člověka dostihne a je potřeba se s ní vypořádat.
Pociťujete díky své cestě osobnostní proměnu? Jednou mi jeden dobrodruh vyprávěl, že díky své pouti zjistil, co je v životě skutečně důležité. Vnímal jste i na sobě tato uvědomění a sebepoznání?
Nejsem si jistý, že se člověk může změnit, spíše to byla cesta právě k onomu zmíněnému sebepoznání. V Andách člověk sám před sebou neuteče, musí čelit tomu, co se mu vyrojí v mysli a poprat se s tím. Když to zvládne, najde v sobě i to, o čem třeba neměl vůbec tušení, že to uvnitř sebe má. Uvědomění během cesty samozřejmě také přijde. Já jsem si uvědomil, jaké máme neskutečné štěstí, že žijeme, kde žijeme a kolik možností, jakým směrem směřovat náš život máme. Spousta lidí na jihoamerickém kontinentu má život na rozdíl od nás „nalajnovaný“ odmala.
Jaký život vás čeká nyní, po vydání knihy, pokud situace dovolí, budete mít přednášky a své poznání sdílet s lidmi?
Pokud to situace dovolí, pak ano, budou mě čekat přednášky a pokusím se lidem ukázat Jižní Ameriku trochu jinak, než jak je často vnímána. Zbořit „zeď z předsudků“ je ovšem dost náročná mise. Dost možná se ale také na čas vrátím zpátky ke svému předchozímu zaměstnání, to vše bude záležet na tom, jaká bude situace s pandemií.
Pro koho si myslíte, že bude vaše kniha ideálním čtením? Není jen zpovědí, ale přináší také řadu zajímavých informací o místech, na která se mnozí nikdy nepodívali a znají je pouze z obrázků.
Myslím, že je úplně pro každého, protože ač je zasazená do jihoamerického kontinentu, je vlastně nejen o cestě, ale je v ní analogie s normálním životem. Obyčejný kluk se vydá splnit si sen a stejně jako v životě musí překonat to, co se mu postaví do cesty. Někdy je to komické a úsměvné a jindy zase nadává a nedaří se mu. Přesně jako v životě. Proto se v ní místy může poznat úplně každý. A že přitom může čtenář poznat jiný kontinent? To je jen bonus navíc.
Které z těchto míst bylo to, o kterém jste snil, že uvidíte, a zhmotní se v živoucí vzpomínku?
Bude to možná trochu klišé, protože je to snad nejvýznamnější turistický cíl Jižní Ameriky, ale dlouho jsem chtěl vidět Machu Picchu. A nakonec navzdory tomu, jak je „profláklé“, ještě předčilo má očekávání. Je to opravdu jeden z novodobých divů světa.
Plánujete další cestu? Už se vaše nohy zregenerovaly a mají chuť putovat na nová místa?
Už jsem to zmínil výše, rád bych poznal Jižní Ameriku ještě více do hloubky a navštívil místa, kam jsem se minule nedostal. Takže jako první přijde ona již zmíněná „procházka“ po Kolumbii. Začne znovu v Bogotě, tentokrát se odtamtud však nevydám na jih, ale na sever.