Dobrý rozhovor
Javier Castillo
„Své romány píšu s tím záměrem, aby ten, kdo je začne číst, nemohl přestat. Jde o druh hry, v níž čtenář potřebuje najít odpovědi na stále se rozrůstající otázku.”
Spisovatelská kariéra Javiera Castilla, přezdívaného „španělský Stephen King“, odstartovala doslova přes noc, když svůj vůbec první román nahrál na internet. Od té doby již stihl uchvátit svými propracovanými a nevšedními thrillery čtenáře po celém světě. Také v Česku se nyní mohou čtenáři se španělským fenoménem blíže seznámit – na konci února totiž pod nakladatelskou značkou Vendeta vychází jeho čtvrtý román Ztracena v bílém šumu, o němž se píše jako o thrilleru, který mění pravidla tohoto populárního žánru. Co Javiera vedlo k tomu, zasadit děj do ulic New Yorku? Čím konkrétně román mění pravidla thrillerového žánru? A jaká spisovatelská esa utvářela jeho styl psaní?
Řada autorů plánuje svou spisovatelskou kariéru již od dětství a vydání své knihy považují za splněný sen. Vy jste svůj první román napsal během každodenních cest vlakem do práce a zveřejnil ho původně jen pro své blízké na Amazonu. Navzdory tomu se z románu stal bestseller, který odstartoval vaši mimořádnou spisovatelskou kariéru. Někdo hovoří o redakčním zázraku, někdo o tom, že jste našel díru na literárním trhu. Jak si vysvětlujete vy, že se vám podařilo zbořit rekordy de facto čirou náhodou?
Hrozně moc mě překvapilo všechno, co se kolem mých knih děje, zvlášť proto, že píšu od svých teenagerských let, ale nikdy jsem o psaní neuvažoval jako o profesi. Bavilo mě psát, vždycky to byl můj koníček, a když jsem dokončil svůj první román, rozhodl jsem se o něj podělit s ostatními, abych viděl, jestli bude někoho zajímat thriller dost odlišný od těch, které jsem až do té doby četl. A zčistajasna se stane, že si ten příběh najde čtenáře, které znepokojí, překvapí, a tak ho doporučí ostatním, protože ho potřebují probrat s někým dalším. Je to fenomén, který je nemožné předpovědět, ale je pravda, že své romány píšu s tím záměrem, aby ten, kdo je začne číst, nemohl přestat. Jde o druh hry, v níž čtenář potřebuje najít odpovědi na stále se rozrůstající záhadu.
Věděl jste ještě před zveřejněním prvního románu, že tím vaše tvorba nekončí? Měl jste v úmyslu pokračovat v psaní dál, i kdyby se z vašeho literárního debutu nestal mimořádný fenomén?
Jak jsem řekl, píšu odjakživa a budu to dělat dál jako zálibu. V literatuře je nemožné předpovědět, jestli budete mít úspěch, ale pokud považujete psaní za svou vášeň, pak budete samozřejmě psát, i kdybyste neměli vydavatele. Člověk, který miluje hru na piano, taky nepřestane doma hrát nebo skládat, protože nedává koncerty na veřejnosti. Psaní je pro mě potěšení, nutkání vytvářet překvapivé příběhy je něco, co si v sobě nesu od doby, co vnímám, a budu to dělat vždycky, ať už mě budou vydávat, nebo ne.
Na konci února 2022 vychází v České republice váš thriller Ztracena v bílém šumu, o kterém se hovoří jako o thrilleru, který mění pravidla žánru. V pořadí jde již o čtvrtý román z vašeho pera. Co bylo vaší hlavní inspirací při psaní tohoto románu? A čím se tak odlišuje od ostatních thrillerů, na které jsou čtenáři zvyklí?
Jsem otec a v románu Ztracena v bílém šumu jsem se přiměl psát o svém největším strachu, který pochopí každý, kdo má děti, vnoučata, neteře nebo synovce – stačí jeden jediný přešlap v každodenním životě, na vteřinu ztratíte svou dceru z dohledu a už ji nikdy neuvidíte. A abych vyprávění zavedl ještě více k bolesti, kterou by v takovém případě cítil kterýkoliv otec, zeptal jsem se: co by se dalo dělat, aby se tahle bolest znovu a znovu prohlubovala? Právě odtud se zrodil nápad s videokazetami, na kterých si Kiera hraje v neznámém pokoji a které někdo posílá jejím rodičům. Román mění pravidla, protože v něm proti sobě stojí dva světy: ten zničených rodičů a v jistém pozdějším bodě i lidí, co mají Kieru.
Příběh jste zasadil do amerického New Yorku, města, které nikdy nespí. Co vás k tomu vedlo? Chtěl jste tímto velkoměstem ve čtenářích umocnit pocit „hledání jehly v kupce sena”, který bezesporu museli prožívat rodiče tříleté Kiery, jež zmizela během průvodu ke Dni díkůvzdání?
To je jeden z motivů, ano. Román se navíc otevírá rokem 1998, přímo během průvodu obchodního domu Macy’s na Den díkůvzdání, který byl považovaný za nejlepší všech dob, protože všechno perfektně vyšlo (rok předtím foukal strašně silný vítr, který celý průvod proměnil v noční můru). Přišlo mi to jako šťastný, radostný okamžik, do nějž jsem mohl vetknout kapku bolesti, která by všechno otrávila. Navíc se jedná o důležitý technologický zvrat – začátek nového tisíciletí, kdy bylo nicméně všechno pořád o dost komplikovanější než dnes: nebylo tolik bezpečnostních kamer ani nápomocná technologie, což také nahrává představení hlavní postavy, odhodlané hrdinky, která vytrvale hledá pravdu a bojuje za ni.
V románu mimo jiné pracujete se společenskými problémy, jako je genderově podmíněné násilí, znásilnění či dětská pornografie. Jak se vám o těchto tématech psalo?
Jde o témata, která se v románu skutečně skrývají, ale nejsou ta hlavní. Pokusil jsem se jich dotknout s úctou, ale vždycky s kritickým pohledem – představit bolest a temnotu, které jsou důsledkem zla.
Kniha Ztracena v bílém šumu byla přeložena již do několika jazyků a sklidila velký úspěch mezi čtenáři, stejně jako vaše předchozí romány. Nyní se připravuje její televizní adaptace v produkci Netflix. Můžete nám prozradit, jaká bude vaše role při zfilmování tohoto románu?
Mám to štěstí, že se mohu podílet na scénáři jako konzultant, a tím pádem stojím u každého kroku na cestě za adaptací příběhu protagonistky knihy Miren Triggsové. Netflix mi dal možnost aktivně se na sérii podílet, což je myslím dobré, protože ze všeho nejdůležitější je, abychom společně objevili duši celého vyprávění, a tak zajistili, že ji objeví jak čtenáři, tak diváci.
K tomu probíhá televizní zpracování vašich thrillerů The Day Sanity Was Lost (2017) a jeho pokračování The Day Love Was Lost (2018). Co se vám honí hlavou, když vidíte, jaký je zájem ze strany filmařů o to, aby dali vašim příběhům nový život? Přemýšlel jste nad tím, že byste se v budoucnu zaměřil výhradně na psaní filmových scénářů?
Jdu pěkně pomalu, užívám si každý krůček a pomáhám se vším, co můžu. Psaní scénářů a adaptací je svět, který mě vždycky přitahoval, ale to nejhlavnější je pro mě zatím psát pro mé čtenáře, kteří mě dovedli tam, kde jsem. Bez nich by neexistovaly adaptace a mým jediným cílem je vrátit jim jejich lásku a přízeň ve formě nových příběhů, které je přimějí číst až do svítání.
Za svoji tvorbu jste si vysloužil přezdívku „španělský Stephen King”. Jaký vztah máte k samotnému králi thrillerů a hororů? Kdo ze spisovatelů vás inspiruje? Ke komu vzhlížíte?
Jsou dva velcí autoři, jimiž jsem byl v dětství posedlý, a nejspíš nebudu moc originální, ale tak to zkrátka je:
Agatha Christie ve mně probudila touhu po psaní a Stephen King mě provázel mnoho let během mého dospívání, když jsem hledal svůj vlastní styl. Ze současných autorů velmi obdivuju Gillian Flynnovou, Joëla Dickera, Joa Nesboa, Elenu Ferrante a Paulu Hawkinsovou.
Jste známý pro svou aktivní komunikaci a setkávání se s fanoušky. I v době největší pandemie jste raději volil kontakt s fanoušky skrz online platformy, než abyste se od komunikace s nimi úplně odstřihl a vzal si čas pro sebe. Co si od svých čtenářů berete? Impuls k dalšímu psaní?
Nepochybně. Nemůžu psát, aniž bych byl v kontaktu s těmi, co mě čtou. Jde o obohacující zkušenost, která vám pomáhá pokračovat v psaní – je důležité cítit blízkost ke svým čtenářům, abyste věděli, co je znepokojuje, co v nich vzbuzuje nadšení, a především proto, že literatura by bez čtenářů nebyla úplná.
Když už jsme to částečně nakousli – je to přes dva roky, co se Evropa i celý svět potýkají s pandemií. Jak vy osobně toto období snášíte? A ovlivnila pandemie vaši inspiraci, způsob psaní?
Není pochyb o tom, že všichni spisovatelé, se kterými jsem mluvil, si procházejí velmi náročným obdobím. Nejhorší to bylo během nejtvrdších okamžiků pandemie v roce 2020; během těch měsíců jsem nedokázal psát. Věřím, že pro jakoukoliv kreativní práci potřebujete klidnou mysl, což bylo v roce 2020 skutečně obtížné. Teď když máme nejtvrdší fázi snad úspěšně za sebou, mám za to, že podobné napětí mi posloužilo k tomu, abych si věci pořádně promyslel a ujasnil si, jaké mám v životě priority. O něco víc se těším ze života s rodinou (mám dvě děti ve věku 3 a 5 let) a taky si myslím, že jsem pandemii využil k tomu, abych trochu zabrzdil a rozmyslel si, co je skutečně důležité.
Než jste se rozhodl věnovat se psaní na plný úvazek, pracoval jste jako finanční poradce. Jak moc pro vás bylo těžké udělat takovou radikální změnu ve svém životě? Existuje něco, po čem se vám stýská z vaší původní profese?
Popravdě řečeno, ne (smích). Psal jsem, protože mě to bavilo, a ve finančnictví pracoval z nutnosti. Nebylo to špatné, měl jsem dobré místo i plat, ale nijak zvlášť jsem si to neužíval. Nyní mám pocit, že si hraju, a ještě mi za to platí. Psaní je pro mě jako stavba labyrintů, je to velká zábava. Finance jsou fajn, ale alespoň v mém případě nejde o potravu pro duši.
Přiblížíte nám na závěr typického španělské čtenáře? Čím je charakteristický? Co v knihách vyhledává a očekává?
Jsou to všechny možné typy lidí. Mám to štěstí, že mé romány se líbí všem druhům čtenářů, protože se zabývají univerzálními tématy a emocemi. Strach ze ztráty blízké bytosti (v tomto případě dítěte) je něco, s čím dokáže sympatizovat každý. To nejdůležitější je podle mě láska vůči otázkám bez odpovědí a takových je v mých románech vždycky několik – ty vás nutí číst, dokud všechny částečky skládačky nezapadnou do sebe.