Obsah

1.
Článek
Tajemství v nás
2.
Výběr toho nejlepšího
3.
Spisovatelé jsou borci
Carsten Henn
4.
Spisovatelé jsou borci
Veronika Černá
5.
Novinka
Konec čekání na další Kostičas
6.
Dobrovinky
Nejen novinky na knižních pultech
7.
Knihkupci doporučují
8.
Rozhovor s vedoucím
Kateřina Valterová
9.
Novinka
Nový propletený případ Josie Quinnové
10.
Novinka
Panenka – přináší všem jen zkázu a smrt
11.
Velké dobro.téma
Německé tornádo lásky se postará o jarní příliv romantiky
12.
Malé dobro.téma
Jarní smršť fantasy novinek
13.
Dobrý rozhovor
Kateřina Tučková
14.
Článek
Thrillery a horory vs. komplikované rodinné vztahy
15.
Článek
Fenomén true crime – opravdové zločiny v knihách
16.
Novinka
Nina Guerrerová je zpět!
17.
Novinka
Pokračování bestselleru Třetí na řadě
18.
Z našich prodejen
Papírnictví Familio jsou náš druhý vesmír!
19.
Literatura pro děti
Ty nejčtivější novinky pro děti malé i větší
20.
Článek
Oslavy lásky, žen a jara v životě i literatuře
21.
Novinka
Další Romantický útěk z bestsellerové série Julie Caplinové
22.
Novinka
Pařížská špionka. Tajný kód. Odvážný plán.
23.
Článek
Knihy o knihách
24.
Článek
Objevte kouzlo grafických románů
25.
Článek
Gump – hrdina, na kterého bychom neměli zapomínat
26.
Novinka
Naplní tři pandy dávné proroctví a zachrání říši?
27.
Novinka
Ukradený pejsek
28.
Deskové hry
29.
Dobro.měr
30.
Dobrovský dárek
2. číslo / jaro 2022 - obal magazínu

Dobrý rozhovor

Kateřina Tučková

„Skrze čtení se učím a skrze psaní přemýšlím, je to můj způsob ohledávání světa i způsob, jak se s ostatními o něco podělit.“

T Karin Vápeníčková
F Lenka Hatašová
Kateřina Tučková – rozhovor v magazínu Dobro.druh

Kateřino, právě vychází vaše nová kniha s názvem Bílá Voda. Na tu si čtenáři museli počkat delší čas, neboť jste prováděla náročnou rešeršní práci. S jakými pocity knihu vysíláte do světa?

Do světa Bílou Vodu vysílám především s velkou úlevou. Byly chvíle, kdy jsem pochybovala o tom, jestli tu obrovskou masu materiálu, kterou jsem k napsání knihy prošla, vůbec zvládnu zřetězit do příběhu. Dvakrát se to nepovedlo, teprve napotřetí jsem to zvládla. Takže teď cítím opravdu především úlevu, a k tomu samozřejmě radost.

A v čem pro vás byla práce na této knize jiná než vaše předchozí?

Neřekla bych, že jsem postupovala jinak než v předchozích případech. Spíš jsem našla příliš mnoho relevantního materiálu, který jsem chtěla použít. Stejně důležité jako námět je ale i umění ho vyváženě zpracovat, takže jsem psala, přepisovala a škrtala, abych našla správný poměr mezi skutečnými událostmi a fikcí. Ta kniha je výsledek opravdu dlouhého hledání.

I tentokrát nás čeká historická erudice opomenutého tématu, otevření méně známé lokace a ženské hrdinky. Vydáme se do vsi Bílá Voda, podle které jste knihu také nazvala. V té byly internovány řeholní sestry za minulého režimu. Jak se k vám toto téma dostalo a v čem tkvěla hlavní fascinace ho zpracovat literárně?

Na samém začátku byl údiv, že se tak málo ví o perzekuci řeholnic za minulého režimu. Příběhy vězněných biskupů a kněží jsou všeobecně známé, ale o tom, co v souvislosti s Akcí Ř prožívaly jejich duchovní sestry, se zas tak moc nemluví. Připadalo mi to nespravedlivé, takže jsem se tím tématem začala zabývat hlouběji.

Když jsem pak navštívila hřbitov v Bílé Vodě, kde byly během půl století internace pohřbívány řeholnice, které v tamním klášteře dožily, bylo rozhodnuto. To místo na mě zapůsobilo tak silně, že jsem se k němu v myšlenkách vracela celou dobu, co jsem na knize pracovala.

Přestože jste vedla rozhovory také s pamětnicemi, přiznala jste, že hlavní pramen informací přicházel z archivních materiálů. V čem byly autentické výpovědi překvapivé? Absentovaly v nich věci, které jste očekávala, že zazní?

Vlastně ano, protože sestry, s nimiž jsem se setkala, si na nic ze své minulosti nestěžovaly. Byly skromné a dovedly odpustit, takže jsem se od nich o podmínkách, ve kterých musely žít v internacích, dozvěděla jen velmi málo. V tom mi rozhodně víc pomohly dokumenty, zejména situační zprávy církevních tajemníků, které jsem našla v archivech, anebo sekundární literatura. Teprve při pročítání těchto zdrojů jsem pochopila, čemu byly řeholnice během 50. let minulého století vystaveny.

Řeholnice byly za komunistické nadvlády v Československu považovány za rozvratitelky republiky. Jejich osudy proto vedly do klášterů, kde žily ve velice těžkých podmínkách. Co to znamenalo? Jakým nástrahám musely čelit?

Katolická církev – stejně jako i ostatní církve – byla představiteli minulého režimu chápána jako organizovaná opoziční struktura s velmi loajální členskou základnou. Proto se jí komunisté snažili zbavit prostřednictvím mnoha nátlakových akcí i otevřené perzekuce. Likvidovali dokonce i takové složky církve, jako byly ženské řeholní řády, které vykonávaly obecně prospěšnou činnost – sestry byly většinou ošetřovatelky, zdravotnice, kantorky, provozovaly útulny a sirotčince. Přesto je na konci září 1950 přepadli vojáci a bez předchozího varování odvlekli do pohraničních klášterů, jež velikostí ani technickým stavem velkému počtu nových obyvatelek nevyhovovaly. Sestry se tam na pokraji zimy ocitly bez potřebného vybavení, bez potravin, mnohé musely tvrdě pracovat na polích a v lese, aby si na nějaké vydělaly, vlastními silami musely většinou provést i stavební úpravy kláštera. O rok později pak byly od celku odděleny novicky, které byly přinuceny nastoupit do továren, a představené, které byly soustředěny v klášteře v Hejnicích. Komunistická vláda tak řády roztrhla a doufala, že tím dojde k jejich rozpadu a zániku dřív, než v Čechách podle cynického plánu všechny řeholnice tzv. „biologickou cestou“ vymřou.

Ani to ale nestačilo. Několik představených bylo obviněno a souzeno v monstrprocesech, po nichž byly poslány na dlouhá léta do vězení, na novicky byli poštváni muži ochotní je za honorář tzv. „svléknout z hábitů“. Bylo to neobhajitelné organizované násilí, které mělo vést k rychlému zániku řeholního života v Čechách. Komunisté se ale přepočítali… Víc ovšem prozrazovat nebudu, aby měli čtenáři ještě chuť si tu knihu vůbec otevřít.

Je známo, že si mnohé z toho, o čem píšete, vyzkoušíte na vlastní kůži. Při psaní Vyhnání Gerty Schnirch jste například absolvovala noční pochod po stopách vyhnaných brněnských Němců. Absolvovala jste něco podobného pro autentický prožitek při psaní Bílé Vody?

I tentokrát jsem se samozřejmě snažila přiblížit se svým postavám co nejvíc, na plasticitě příběhu se to myslím vždycky pozná. Proto jsem krátce pobývala v klášteře, mluvila s pamětníky, řeholnicemi anebo různými odborníky, proto jsem často pobývala v Rychlebských horách, kde se příběh odehrává. Na olomoucké univerzitě jsem nakonec začala studovat teologii, ale po prvním semestru jsem to vzdala. S půlročním synem a rozepsanou knihou se nedalo on‑line studium stíhat.

Vaše hlavní hrdinka Lena propojuje současnost a minulost. Je na životní křižovatce a jedním z témat, která v knize otevíráte, je také sebevražda. Proč jste se rozhodla právě takto začít své vyprávění? Je to silný kontrastní motiv k náboženskému pojetí světa, které naopak reprezentuje další hrdinka – řeholnice Evarista.

Lena a Evarista v knize opravdu tvoří jakýsi protiklad, který rámuje různá témata i různé časové linky, navíc je motiv sebevraždy spojí, protože je to právě Evarista, která Leně pomáhá najít nový smysl života. Téma sebevraždy mě ale fascinuje už dlouho, nejméně od doby, kdy tento způsob zvolil k odchodu ze světa můj biologický otec.

Podstatným místem pro Bílou Vodu je také tamní hřbitov. Vy jste zmínila, že ve vás nevyvolával negativní pocity, ale naopak. V čem tedy tkví jeho magická síla?

V tom, že je prostě krásný. V sezóně je plný kvetoucích růží, zpívají tam ptáci, bzučí hmyz – je tam nepřehlédnutelně přítomen život, přestože v tamní půdě spočívá takové množství žen, které tam musely nedobrovolně dožít. Díky nim ovšem návštěvníka napadne i myšlenka na ráj. To místo je opravdu zvláštní, rozhodně stojí za návštěvu, stejně jako místní Muzeum izolace, internace a integrace.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste také zmínila, že literární tvorba má pro vás magnet tajemství. Umožňuje vám problematiku pochopit a uchopit. To je pozitivní aspekt tvorby, ale do jaké míry vás tato těžká témata, která jste doposud literárně zpracovala, zasahují a nutí se zasazovat o lepší svět? Máte tendence předcházet opakování dějinných katastrof uměleckou tvorbou?

Já se skrze čtení učím, skrze psaní přemýšlím, je to můj způsob ohledávání světa i způsob, jak se s ostatními o něco podělit. Ne že bych byla tak domýšlivá, abych si myslela, že svým psaním něco změním.

Ale přiznávám, že mám obrovskou radost, když se setkám se čtenáři, kteří jsou naladěni podobně jako já, anebo, a to je ještě lepší, když se díky mé knížce začnou na nějaký problém dívat novýma očima. To se stalo především v případě knihy o Gertě Schnirch, respektive o vyhnání československých Němců, ostatně Brno se stalo prvním městem v Česku, které se svým vysídleným občanům oficiálně omluvilo. A nesmírně mě těší, že k tomu přispěla i má kniha. Kéž by dokázala působit i jako prevence proti podobným katastrofám, jako byly divoké odsuny.

Jste také spoluautorkou knihy Hrdinky, která velice silně rezonovala v českém knižním světě. Ve vašich knihách často nahlížíme na svět ženskýma očima a jistě tomu tak bude i v Bílé Vodě. Byl toto hlavní hnací motor pro spolutvorbu zmíněné publikace? Kult ženské energie? S jakým záměrem jste ji tvořily a pro koho především?

Kniha Hrdinky je určená dětem kolem dvanácti let a je v ní představena šedesátka žen, které se z nějakých důvodů nevešly do osnov hodin dějepisu. Jsou to často významné vědkyně či myslitelky oceněné třeba Nobelovou cenou, organizátorky veřejného života, umělkyně nebo hrdinky, které se zachovaly statečně v krizových okamžicích našich dějin. S ostatními autorkami jsme si přály, aby byly připomenuty, respektive aby mohly sloužit jako vzory dívkám, které by v nich na cestě za svými sny a cíli získaly potřebnou posilu. Shodly jsme se totiž, že nám během dospívání podobné vzory chyběly, protože dějiny se vyprávějí především perspektivou panovníků, a tudíž mužů. Ze stejného důvodu jsem s dalšími kolegyněmi (literární historičkou Evou Klíčovou a fotografkou Sylvou Ficovou) založila iniciativu I žárovka má sochu. Ta upozorňuje na skutečnost, že v našich městech nestojí téměř žádné sochy žen. V Brně je poměr kupříkladu 76 soch významných mužů oproti jediné soše ženské hrdinky, odbojářky Marie Kudeříkové. Co si o tom mají dospívající dívky myslet? Že v minulosti neexistovaly statečné nebo vzdělané ženy? Takový obraz naší minulosti je ale přece velmi zkreslený.

Vaše tvorba vyžaduje vždy delší přípravu a témata si pečlivě vybíráte. Věnujete se ovšem i dramatické tvorbě, známý je například příběh mladé české skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) – Vitka. Jak vnímáte divadlo a jak se vám pro něj tvoří? Nabízí něco, co literatura ne?

Divadlo mám moc ráda a psaní scénářů mě vždycky lákalo. Především proto, že na jevišti se dá něco představit jinak než pomocí slov. Právě ve Vitce se to dobře vyjevilo – v románu nebo novele bych nikdy nemohla zprostředkovat i její hudbu, to šlo jen na jevišti s širokou škálou prostředků, které nabízí divadlo.

Vaše knihy hluboce prostupuje historie a dobová fakta. Je ovšem nějaké současně aktuální téma, které ve vás vyvolává stejně palčivou touhu psát, jako minulost?

Zatím jsem na takové téma nenarazila. Na druhou stranu mám pocit, že témata, kterým se věnuju, nejsou charakterizovatelná pouze jako témata minulosti, ale že mají přesah i do dnešních dnů. A to mě na nich vlastně tak zajímá.